Pindíkismus slovo, které v žádném slovníku nenajdete, a přesto ho slyšíte mezi řádky každý den. Pindíkismus. Infantilní, přehnaně sebevědomá a často trapně okázalá forma mužského egoismu, která se tváří jako síla, ale ve skutečnosti je projevem hluboké nejistoty. Ať už v politice, na sociálních sítích nebo ve veřejném prostoru, pindíkismus se v Česku roku 2025 šíří jako jemná viróza – nenápadně, ale všudypřítomně.

Co to vlastně je, ten pindíkismus?

Představte si jedince, který:

  • mluví silně, ale jedná zbaběle,
  • kritizuje ostatní, ale sám nesnese kritiku,
  • hledá respekt, ale neumí ho dát,
  • a především – je přesvědčen, že mužství je o tom „mít navrch“, nejlépe bez ohledu na obsah.

Pindíkismus není klasický machismus. Není to muž, který umí zatlouct hřebík a přitom si nehrát na mesiáše. Ne. Pindíkismus je směsí narcismu, dotčenosti, teatrálnosti a věčného boje o pozornost. Jako když se malý kluk cítí ohrožený a začne mávat rukama, aby si ho někdo všiml.

Pindíkismus v politice

Nejviditelnějším skleníkem pindíkismu je česká politická scéna. Místo vize často dostává prostor ego. Vezměme si některé veřejné výstupy mužů, kteří se titulují jako lídři, ale jejich komunikace připomíná pubertální rap battle.

Například jistý politik hřmí o „národních hodnotách“, zatímco v zákulisí řeší vlastní image před kamerou. Jiný zase staví celou kariéru na tom, že „je chlap“, ale při prvním náznaku kritiky utíká do náruče tiskového mluvčího. Celé to připomíná kabaret, kde hlavním nástrojem není argument, ale uražené ego. Příkladů v české politice najdeme hafo: Babiš, Okamura, Turek, Klaus… a další.

Pindíkismus na sítích

Sociální sítě jsou digitálním hřištěm pindíkistů. Zde se to hemží fotkami v posilovně, výkřiky o „alfa samcích“ a motivačními citáty, které často skrývají strach z obyčejnosti. TikTok i Instagram jsou plné videí, kde muži radí mužům, jak „si získat respekt“ – většinou tím, že budou více křičet a méně naslouchat.

Někteří z těchto „guruů“ mají desetitisíce sledujících. Ať už říkají cokoliv, jedno je spojuje – hluboká nedůvěra v rovnost a zralé partnerství. Žena v jejich světě není partner, ale kulisa. A muž? Ten je buď vůdce, nebo oběť. Znáte nějaké?

Pindíkismus v každodennosti

Poznáte ho i na pracovišti, v hospodě nebo ve veřejné dopravě:

  • kolega, co přerušuje ženy v poradě a dává „objektivní názor“ (čti: jeho názor),
  • boss co poslouchá jen sám sebe,
  • řidič, co troubí na všechno, co se hýbe,
  • nebo soused, co s pivem v ruce vysvětluje, proč je svět v rozkladu, protože „chlapi už nemůžou být chlapi“.

Je to neustálá obrana pozice, která ale nebyla nikdy skutečně ohrožena – jen prostě svět dospěl, a pindíkismus zůstal někde v šatně základní školy.

A teď co s tím?

Pindíkismus není jen komický jev. Je to i známka krize identity. Dlouho nám společnost říkala, co má muž být – silný, neústupný, bez emocí. A najednou je tu svět, který chce spolupráci, empatii a sdílení moci. A někteří se z toho prostě zhroutí. Nebo si pořídí mikrofon a YouTube kanál.

Ale dobrá zpráva je: pindíkismus není konečná diagnóza. Je to fáze. Možná nutná. Možná smutná. Ale rozhodně přechodná. A pokud to jako společnost zvládneme – bez výsměchu, ale s nadhledem – možná z pindíků vyrostou chlapi.

A chlapi, co se nebojí být jemní, jsou možná ti nejsilnější ze všech. Speciální skupinou jsou pak vysoce citliví v muži, kterých je v populaci cca až pětina, ale pod tlakem módního znecitlivělého alfasamectví ku škodě společnosti své vlohy raději potlačují. Jsou totiž hrozbou právě především pro psychopatické „vůdce“.

Poznámka na závěr:
Tenhle článek není proti mužům. Je proti karikatuře mužství, která škodí nám všem – mužům, ženám i dětem. A pokud se v tom někdo pozná? To je dobře. První krok je totiž uvědomění.

Nenastal čas vážit si víc citlivosti a spolupráce než fanaticky roztleskávat znecitlivělé kolaboranty a hnát se s davem ku propasti zdevastované Země?