První myšlenka

První myšlenkou je, že každá technologická změna je kompromisem. Rád tomu říkám faustovská dohoda. Technologie dává a technologie bere. To znamená, že za každou výhodu, kterou nová technologie nabízí, stojí vždy odpovídající nevýhoda. Nevýhoda může svým významem převyšovat výhodu, resp. může být výhoda cenově výhodnější. Může se to zdát jako samozřejmá myšlenka, ale bylo by dobré překvapilo, kolik lidí věří, že nové technologie jsou neomezeným požehnáním. Stačí si vzpomenout na nadšení, s jakým většina lidí přistupuje k porozumění počítačům. Zeptejte se kohokoli, kdo o počítačích něco ví, a zjistíte, že se o nich bude bez ostychu a s nadsázkou bavit a neúnavně vychvalovat zázraky počítačů. Zjistíte také, že ve většině případů budou zcela zapomínají zmínit o jakýchkoli nedostatcích počítačů. To je nebezpečná nerovnováha, protože čím větší jsou zázraky technologie, tím větší jsou její negativní důsledky. Vzpomeňte si na automobil, který přes všechny své zjevné výhody otrávil naše ovzduší, zadusil naše města a zhoršil životní prostředí a krásu naší přírody. Nebo se můžete zamyslet nad paradoxem lékařské technologie, která přináší zázračné léky, ale zároveň je prokazatelnou příčinou některých nemocí a postižení a hraje významnou roli při snižování diagnostických schopností lékařů. Je také dobré si připomenout, že při všech intelektuálních a společenských výhodách, které přinesl knihtisk, byly jeho náklady stejně monumentální. Tiskařský lis dal západnímu světu prózu, ale z poezie udělal exotickou záležitost a elitářskou formu komunikace. Dal nám induktivní vědu, ale náboženskou citlivost zredukoval na pouhou formu fantaskní pověry. Tisk nám dal moderní pojetí národa, ale tím se vlastenectví změnilo v odporný, ne-li smrtící cit. Dalo by se dokonce říci, že tisk Bible v národních jazycích zavedl dojem, že Bůh je Angličan, Němec nebo Francouz – to znamená, že tisk zredukoval Boha do rozměrů místního potentáta. Možná, že bych nejlépe vyjádřit tuto myšlenku, když řeknu, že otázka „Co udělá nová technologie?“ není důležitější než otázka „Co nová technologie zruší?“. Vskutku, druhá otázka je důležitější právě proto, že je kladena tak zřídka. Dalo by se tedy říci, že mezi sofistikovaný pohled na technologické změny patří i to, že je člověk skeptický k utopickým a mesiášským vizím, které vykreslují ti, kdo nemají smysl pro historii nebo pro nejistou rovnováhu, na níž závisí kultura. Kdyby bylo na mně, zakázal bych komukoli mluvit o nových informačních technologiích, pokud by neprokázal, že ví něco o sociálních a psychických účincích abecedy, mechanických hodin, knihtisku a telegrafie. Jinými slovy, ví něco o nákladech velkých technologií. Myšlenka číslo jedna tedy zní, že kultura za technologie vždy platí určitou cenu.

Druhá myšlenka

To vede k druhé myšlence, která spočívá v tom, že výhody a nevýhody nových technologií nejsou nikdy rovnoměrně rozděleny mezi obyvatelstvo. To znamená, že každá nová technologie někomu prospívá a jinému škodí. Existují dokonce i tací, kterých se to nedotkne vůbec. Znovu si připomeňme případ knihtisku v 16. století, o němž Martin Luther řekl, že je to „nejvyšší a nejkrajnější čin Boží milosti, jímž se činnost evangelia posouvá kupředu“. Tím, že se Boží slovo dostalo na kuchyňský stůl každého křesťana, podkopala masová produkce knih autoritu církevní hierarchie a urychlila rozpad Svaté říše římské. Tehdejší protestanti tento vývoj vítali. Katolíci byli rozzuřeni a rozrušeni. Protože jsem Žid, kdybych žil v té době, bylo by mi to asi jedno tak či onak, protože by bylo jedno, zda pogrom inspiroval Martin Luther nebo papež Lev X. Někdo získá, někdo ztratí, pár lidí zůstane, jak bylo.
Vezměme si jako další příklad televizi, i když tady bych měl hned dodat, že v případě televize je skutečně jen velmi málo těch, kteří nejsou tak či onak ovlivněni. V Americe, kde se televize uchytila hlouběji než kdekoli jinde, je mnoho lidí, pro které je požehnáním, v neposlední řadě těch, kteří v televizi dosáhli vysoce placených a uspokojivých kariér jako vedoucí pracovníci, technici, režiséři, hlasatelé a baviči. Na druhou stranu, a to v dlouhodobém horizontu, může televize přinést konec kariéry učitelů, protože škola byla vynálezem knihtisku a musí stát nebo padat s otázkou, jaký význam bude mít v budoucnu tištěné slovo. Není samozřejmě vyloučeno, že televize zmizí, ale učitelé ve školách, kteří jsou její přítomností nadšeni, ve mně vždy vyvolávají představu nějakého kováře z přelomu století, který nejen pěje chválu na automobil, ale také věří, že se díky němu zlepší jeho podnikání. Dnes už víme, že jeho podnikání se díky němu nezlepšilo, ale zastaralo, což by snad inteligentní kovář věděl. Otázky, které se nikdy nevzdálí od mysli člověka znalého technologických změn, jsou tedy tyto: Kdo konkrétně má z vývoje nové technologie prospěch? Které skupiny, jaký typ lidí, jaký druh průmyslu bude zvýhodněn? A samozřejmě, které skupiny lidí tím budou poškozeny? Tyto otázky by nás jistě měly napadnout, když přemýšlíme o počítačových technologiích. Není pochyb o tom, že počítač byl a bude výhodný pro velké organizace, jako je armáda nebo letecké společnosti nebo banky či instituce vybírající daně. A stejně tak je jasné, že počítač je dnes nepostradatelný pro výzkumníky na vysoké úrovni ve fyzice a dalších přírodních vědách. Do jaké míry je však počítačová technologie výhodná pro masy lidí? Pro oceláře, majitele obchodů se zeleninou, automechaniky, hudebníky, pekaře, zedníky, zubaře, ano, teology a většinu ostatních, do jejichž životů dnes počítač zasahuje? Těmto lidem byly jejich soukromé záležitosti zpřístupněny mocným institucím. Jsou snadněji sledováni a kontrolováni, jsou podrobováni většímu počtu vyšetření a rozhodnutí, která se o nich činí, jsou stále více mystifikována. Jsou více než kdy jindy redukováni na pouhé číselné objekty. Jsou pohřbíváni nevyžádanou poštou. Jsou snadným cílem reklamních agentur a politických institucí. Jedním slovem, tito lidé jsou poraženými ve velké počítačové revoluci. Vítězové, k nimž patří mimo jiné počítačové firmy, nadnárodní korporace a národní stát, budou samozřejmě poražené povzbuzovat k nadšení pro počítačové technologie. To je způsob vítězů, a tak na začátku říkali por4aženým, že s osobními počítači může průměrný člověk přehledněji vyrovnávat šekovou knížku, lépe sledovat recepty a sestavovat logičtější nákupní seznamy. Pak jim řekli, že počítače umožní volit doma, nakupovat doma, obstarat si doma veškerou zábavu, kterou si přejí, a tím učiní život v komunitě zbytečným. A nyní samozřejmě vítězové neustále hovoří o věku informací a vždy naznačují, že čím více informací budeme mít, tím lépe budeme řešit významné problémy – nejen osobní, ale i rozsáhlé společenské. Jak moc je to ale pravda? Pokud na světě hladoví děti – a takové jsou…

Třetí myšlenka

Zde je třetí: V každé technologii je obsažena silná myšlenka, někdy dvě nebo tři silné myšlenky. Tyto myšlenky jsou často skryty našemu pohledu, protože jsou poněkud abstraktní povahy. To by však nemělo znamenat, že nemají praktické důsledky. Možná znáte staré přísloví, které říká: Pro muže s kladivem vypadá všechno jako hřebík. Můžeme tento truismus rozšířit: Pro člověka s tužkou vypadá všechno jako věta. Pro člověka s televizní kamerou vypadá vše jako obraz. Pro člověka s počítačem vypadá vše jako data. Já to dělám. Nemyslím si, že bychom tyto aforismy měli brát doslova. Upozorňují nás však na to, že každý
technologie má své předsudky. Stejně jako samotný jazyk nás předurčuje k tomu, abychom upřednostňovali a oceňovali určité perspektivy a úspěchy. V kultuře bez písma má největší význam lidská paměť, přísloví, rčení a písně, které obsahují po staletí shromažďovanou ústní moudrost. Proto byl Šalamoun považován za nejmoudřejšího z lidí. V první knize Královské se píše, že znal 3 000 přísloví. V kultuře, kde se používá písmo, se však takové výkony paměti považují za ztrátu času a přísloví jsou jen nepodstatné výmysly. Píšící člověk dává přednost logické organizaci a systematické analýze, nikoli příslovím. Telegrafický člověk si cení rychlosti, nikoli introspekce. Televizní člověk si cení bezprostřednosti, ne historie. A lidé od počítačů, co o nich máme říci? Snad můžeme říci, že počítačový člověk si cení informací, nikoli znalostí, a už vůbec ne moudrosti. V počítačové éře může pojem moudrosti skutečně zcela zmizet.

Třetí myšlenka tedy zní, že každá technologie má svou filozofii, která se projevuje v tom, jak se v ní technologie nutí lidi používat svou mysl, v tom, co nás nutí dělat s našimi těly, v tom, jak kodifikuje naše myšlení o světě, v tom, které naše smysly zesiluje, v tom, které naše emocionální a intelektuální tendence ovlivňuje či nebere v úvahu. Tato myšlenka je souhrnem a obsahem toho, co velký katolický prorok Marshall McLuhan myslel když vyslovil slavnou větu: „Médium je poselství“.

Čtvrtá myšlenka

Zde je čtvrté zamyšlení: Technologické změny nejsou aditivní, ale ekologické. Nejlépe to vysvětlím pomocí analogie. Co se stane, když do kádinky s čistou vodou dáme kapku červeného barviva? Získáme čistou vodu plus skvrnu červeného barviva? Zřejmě ne. Ke každé molekule vody máme nové zabarvení. To je to, co mám na mysli ekologickou změnou. Nové médium něco nepřidává, ale mění vše. V roce 1500, po vynálezu knihtisku, jste neměli starou Evropu plus knihtisk. Měli jste jinou Evropu. Po vzniku televize nebyla Amerika Amerikou plus televize. Televize dala nový kolorit každé politické kampani, každé domácnosti, každé škole, každému kostelu, každému průmyslu atd.

Proto musíme být vůči technologickým inovacím obezřetní. Důsledky technologických změn jsou vždy rozsáhlé, často nepředvídatelné a do značné míry nevratné. To je také důvod, proč musíme být vůči kapitalistům podezřívaví. Kapitalisté jsou z definice nejen osobními rizikovými hráči, ale, což je ještě důležitější, také kulturními riziky. Ti nejkreativnější a nejodvážnější z nich doufají, že nové technologie využijí naplno, a příliš se nestarají o to, jaké tradice při tom budou svrženy a zda je kultura připravena fungovat bez těchto tradic. Kapitalisté jsou jedním slovem radikálové. V Americe naši významní radikálové byli vždy kapitalisté – lidé jako Bell, Edison, Ford, Carnegie, Sarnoff, Goldwyn. Tito muži zničili 19. století a vytvořili 20. století, a proto je pro mě záhadou, že kapitalisté jsou považováni za konzervativce. Možná proto, že mají sklon nosit tmavé obleky a šedé kravaty. Věřím, že chápete, že tím, co říkám, nijak neargumentuji ve prospěch socialismu. Říkám pouze, že kapitalisty je třeba pečlivě sledovat a ukáznit. Jistě, mluví o rodině, manželství, zbožnosti a cti, ale pokud jim bude dovoleno využívat nové technologie v jejich plném ekonomickém potenciálu, mohou zničit instituce, které tyto myšlenky umožňují. A zde bych mohl uvést jen dva příklady tohoto bodu, vzaté z amerického setkání s technologií. První se týká vzdělávání. Můžeme se ptát, kdo měl v tomto století největší vliv na americké školství? Pokud máte na mysli Johna Deweyho nebo jiného filozofa vzdělávání, musím říci, že se zcela mýlíte. Největší vliv měli nenápadní muži v šedých oblecích na předměstí New Yorku zvaném Princeton ve státě New Jersey. Tam vyvinuli a prosadili technologii známou jako standardizované testy, jako jsou testy IQ, SAT a GRE. Jejich testy nově definovaly, co si představujeme pod pojmem učení, a vedly k tomu, že jsme reorganizovali učební osnovy tak, aby se přizpůsobily testům.
Druhý příklad se týká naší politiky. Je již jasné, že lidé, kteří měli nejradikálnější vliv na americkou politiku v naší době, nejsou političtí ideologové nebo protestující studenti s dlouhými vlasy a výtisky Karla Marxe v podpaží. Radikálové, kteří změnili povahu americké politiky, jsou podnikatelé v tmavých oblecích a šedých kravatách, kteří řídí velký americký televizní průmysl. Neměli v úmyslu proměnit politický diskurz ve formu zábavy. Neměli v úmyslu znemožnit člověku s nadváhou ucházet se o vysokou politickou funkci. Nechtěli zredukovat politickou kampaň na třicetisekundovou televizní reklamu. Chtěli pouze udělat z televize obrovský a nespící stroj na peníze. Že tím zničili věcný politický diskurz, je nezajímá.

Pátá myšlenka

Nyní přecházím k páté a poslední myšlence, která spočívá v tom, že média mají tendenci stát se mýtickými. Toto slovo používám v
ve smyslu, v jakém ho použil francouzský literární kritik Roland Barthes. Slovo „mýtus“ použil k označení běžné tendence přemýšlet o našich technologických výtvorech, jako by byly dány od Boha, jako by byly součást přirozeného řádu věcí. Příležitostně se ptám svých studentů, zda vědí, kdy byla vynalezena abeceda. Ta otázka je udivuje. Je to stejné, jako kdybych se jich zeptal, kdy byly vynalezeny mraky a stromy. Abeceda podle nich nebyla něčím, co bylo vynalezeno. Prostě je. Tak je to s mnoha produkty lidské kultury, ale s žádným z nich to není tak důsledné jako s technikou. Auta, letadla, televize, filmy, noviny – získaly mýtický status, protože jsou vnímány jako dary přírody, nikoli jako artefakty vytvořené v určitém politickém a historickém kontextu.
Když se technologie stane mýtickou, je vždy nebezpečná, protože je pak přijímána taková, jaká je, a … proto není snadné ji modifikovat nebo kontrolovat. Kdybyste průměrnému Američanovi navrhli, aby televizní vysílání začínalo až v 17 hodin a končilo ve 23 hodin, nebo navrhli, aby v televizi nebyly žádné reklamy, bude tento nápad považovat za směšný. Ale ne proto, že by nesouhlasil s vaším kulturním programem. Bude mu to připadat směšné, protože předpokládá, že navrhujete, aby se něco v přírodě změnilo; jako kdybyste navrhovali, aby slunce vycházelo v 10 hodin místo v 6. Kdykoli přemýšlím o schopnosti technologie stát se mýtem, vzpomenu si na poznámku papeže Jana Pavla II. Řekl: „Věda může očistit náboženství od omylů a pověr. Náboženství může očistit vědu od modlářství a falešného absolutna.“ Chci tím říci, že naše nadšení pro techniku se může změnit ve formu modlářství a naše víra v její blahodárnost může být falešným absolutnem. Nejlepší způsob, jak se na technologii dívat, je vnímat ji jako podivného vetřelce, pamatovat na to, že technologie není součástí Božího plánu, ale produktem lidské tvořivosti a pýchy, a že její schopnost působit dobro či zlo závisí výhradně na lidském vědomí toho, co pro nás a s námi dělá.

Závěr

Toto je mých pět myšlenek o technologických změnách. Za prvé, že za to vždycky platíme nějakou cenu – čím větší technologie, tím větší cena. Za druhé, že vždy existují vítězové a a že vítězové se vždy snaží přesvědčit poražené, že jsou skutečně vítězi. Zatřetí, že v každé velké technologii je obsažen epistemologický, politický nebo sociální předsudek. Někdy je tato předpojatost značně výhodná. Někdy tomu tak není. Tiskařský lis zničil ústní tradici, telegrafie zničila prostor, televize ponížila slovo, počítač možná poníží život v komunitě. A tak dále. Za čtvrté, technologická změna není aditivní; je ekologická, což znamená, že mění všechno, a je tedy příliš důležitá na to, aby byla ponechána zcela v rukou Billa Gatese. A za páté, technologie má tendenci stát se mýtickou; to znamená, že je vnímána jako součást přirozeného řádu věcí, a proto má tendenci ovládat více našich životů, než je pro nás dobré. Kdybychom měli více času, mohl bych dodat další důležité věci o technologických změnách, ale v tuto chvíli zůstanu u těchto a uzavřu je touto myšlenkou. V minulosti jsme technologické změny zažívali na způsob náměsíčníků. Naším nevysloveným heslem bylo „technologie über alles“ a byli jsme ochotni utvářet svůj život tak, aby odpovídal požadavkům technologie, nikoliv požadavkům kultury. To je jistá forma hlouposti, zejména v době rozsáhlých technologických změn. Musíme postupovat s očima otevřenýma dokořán, abychom technologie spíše využívali, než abychom jimi byli využíváni.

source: http://web.cs.ucdavis.edu/~rogaway/classes/188/materials/postman.pdf