Vůžás a Žáves: Dva přístupy k práci, které nám ve firmách rostou jako houby po teplém  dešti

V dnešní době se setkáváme časti s dvěma zvláštními druhy lidí v práci. První skupina jsou ti, kterým říkám „Vůžás“ – tedy „vůbec žádná snaha“. A pak jsou tu lidé typu „Žáves“ – ti se zase řídí heslem „žádná velká snaha“, ale tak nějak se tváří, že něco dělají. Obě skupiny mají společného jmenovatele – od práce nechtějí víc, než kolik nezbytně musejí. Často jsou rezignovaní, otupělí, nemají rádi změny a vezou se za ostatními. Mnozí se pak vezou jen na vlně -strachu +prospěchu = pohodičkáááá! Mají chabou sebeúctu a sebedůvěru a volí přežívací taktiky, pohužel na škodu celku, kdy se nám pak organizace propadají do smyčky nekonkurenceschopnosti a zěmě v upadákov.

Proč to tak je? Proč je dneska tolik lidí v práci jen „pro ten plat“ a na snahu, kreativitu, kvalitu výsledků nebo dokonce angažovanost zvysoka prdí?

 

Vůžás: Tady pro práci? Ani omylem

Vůžás je typ člověka, co přijde do práce, ale vlastně tam není. Objeví se, když přijde na časovku, pak zapadne do kouta, a když mu zadáte úkol, radši ho nějak obejde nebo si počká, až to za něj někdo vyřeší. Tihle lidi se nijak netají tím, že nemají žádnou snahu a jakýkoli náznak úsilí je pro ně zbytečný luxus. Vůžás má jednoduchý přístup k práci – udělat absolutní minimum a vyhnout se tomu, co by mohlo zavánět jakoukoli snahou navíc. Co z toho? Nejenže tihle lidé svým přístupem snižují produktivitu firmy, ale hlavně dokážou svou lenost a lhostejnost přenést na všechny okolo. Jak se zrodí Vůžás? Někdy je to otázka firemní kultury, jindy je to o tom, že ten člověk prostě nikdy nepotkal v práci žádnou inspiraci. Možná se ztratil v papírování, nebo naopak nikdo nikdy nezohlednil jeho talenty. A tak se vezme v tom, že „nic není tak důležité, aby to stálo za tu námahu“. Mnho lidí takhle končí poškozených natrvalo po letech svého přežívání v korporátech/úřadech… …a úplně zapomene na to, že by to mohlo fungovat vše lépe a i ku jejich prospěchu.

 

Žáves: Hlavně to neodřít a držet si pohodičku

Pak tu máme Žáves. Tihle lidé mají přístup ve stylu „jak z toho vyjít dobře, ale moc se nepředřít“. Žávesáci nejsou vyloženě líní, splní, co se po nich chce, ale jen na hranici toho, co je nutné. Projedou den „na čárky“, odškrtávají si úkoly a možná sem tam i vykouzlí iluzi, že pracují. Jenže žádný nápad, nadšení nebo zlepšování v jejich repertoáru nenajdete. Žáves se většinou vyhýbá jakémukoli riziku – všechno udělá tak, aby se mohl vyhnout kritice, ale zároveň aby se od něj neočekávalo nic víc než „to své“. Jeho motto? „Dostatečně odvedená práce.“ Tímhle přístupem ovšem často brzdí inovace a týmovou dynamiku. Kde vzniká Žáves? Často je to otázka osobního pohodlí. Žávesák je typ člověka, který má své pohodlíčko, ví, že tenhle postoj mu v práci projde, a nijak se netrápí tím, že by mohl přinést něco navíc. Práce ho nepálí, nijak ho nenaplňuje, ale taky mu nepřekáží. Prostě tam tak nějak je.

 

Proč lidi dělají jen to nutné minimum?

Možná se ptáte, proč se vlastně lidé spokojí s tak nízkým standardem. Je to otázka mnoha faktorů, a často jsou důvody komplexní. Jedním z nich je pracovní stres a vyhoření. Když je člověk přetížený nebo vyhořelý, těžko od něj čekat, že bude vykazovat nějakou super angažovanost. Dalším důvodem může být i nesmyslná byrokracie nebo firemní politika, která žádnou inovaci netoleruje. Pak je tu taky otázka osobních hodnot. Každý má jiný přístup k životu a práci. Pro někoho je pracovní výkon klíčem k osobnímu růstu, jiní to tak necítí. A pak je tu ještě jeden faktor: kvalita vedení. Pokud šéf nevede, nemotivuje a neumí svým lidem ukázat, proč jejich práce dává smysl, jen těžko čekat, že budou nasazovat víc, než je nutné.

 

Co tohle chování znamená pro firemní kulturu?

Pro firmu tohle znamená jediné – stagnaci. Lidé, kteří nedávají do práce nic navíc, firmu nijak neposouvají. Jenže škoda je mnohem větší – zanechává to vliv na ostatní, kteří na sobě makat chtějí. Když vidí, že vedle nich někdo proplouvá a přesto dostává stejnou mzdu, může to být demotivující. Nakonec pak není divu, že ve firmách klesá produktivita, zhoršuje se pracovní atmosféra a jakákoli chuť k inovacím mizí.

 

Jak se tomu postavit čelem? Co s tím?

Pro zaměstnavatele je klíčem vytvořit prostředí, kde mají lidé možnost a chuť růst. Ukázat jim, že si jejich snahy někdo váží, že mají prostor realizovat se a že když přijdou s nápadem, někdo jim dá šanci ho zkusit. Možná to zní jako klišé, ale často je to právě o tom, aby se zaměstnanci cítili v práci důležití a měli pocit, že na jejich úsilí záleží. A pokud jde o zaměstnance, kteří se cítí v pasti „Vůžásu“ nebo „Žávesu“? Tady je na místě se zamyslet, jestli není načase změnit přístup. Práce je velká část života a pokud se k ní stavíme jako k něčemu, co „jen tak přežíváme“, nikdy nám nemůže dát nic víc. Možná je fajn se podívat, jestli tam není nějaký prostor pro růst, hledat v práci smysl, nebo se posunout někam, kde nám bude líp.

 

Závěr: Který z přístupů si vybrat? 😀

Každý má na výběr. Buď bude Vůžás, Žáves, nebo někdo, kdo se aspoň pokusí najít v práci víc než jen odškrtnuté úkoly. V práci nemusíme denně zachraňovat svět, ale pokud chceme být spokojení a mít pocit, že má naše práce smysl, je třeba tomu dát něco víc než jen „čárky na papíře“. A tak je otázka pro každého z nás: Kam se v práci řadíte vy? A stojí za to něco změnit?

______

Snad vás tahle myšlenka zasáhne a motivuje i ostatní čtenáře, aby se zamysleli nad svým přístupem a pomáhali Vůžasům a Žávesům fungovat nejen v práci líp a stát se aspoň Dobropracantem, ale o tom někdy příště 😉.